Publikace ZS

Světlanu by chtěl každý

O knížce

Je to další soubor povídek ZS vydaný knižně. Obsahuje 17 převážně humoristických povídek. Jejich námět čerpá autor z běžných životních situací, které mnohdy zachází až do absurdna. Dílo volně navazuje na předchozí sbírky povídek Gatě dolů madam! a Trombonista a královnin zadeček. Mezi povídkami najdete Pohyblivý polonahý terč, Kouzlo chlupaté tlačenky, Sdílené lože, Posmrtná plavba horskou bystřinou, Hollywoodské rozjímání, nebo Šašek s nafouklými balonky.

V jedné z dalších povídek, Hollywoodské rozjímání, se ZS snaží poukázat na skutečnost, že stáří nemusí být nutně smutné a že k dobré náladě může značně přispět humor a smích, které mohou někdy vycházet i ze ztřeštěných nápadů. Tak tomu je i v této povídce, kdy se bláznivý sen jednoho z důchodců přetváří za pomocí přátel na fiktivní příběh o natáčení úspěšného filmu, v němž jsou všichni hlavními aktéry.

Povídka, nebo spíše už mininovela, Světlanu by chtěl každý, se dotýká manželských vztahů. Představuje v ní člověka dvou tváří. Daří se mu přesvědčivě předstírat spokojené a bezproblémové soužití se ženou a přitom vést paralelně intimní život se svojí milenkou.

Lehkost a jednoduchost stylu a jazyka povídek je vhodná k zábavě a relaxaci.

Níže jsou uvedeny dva úryvky z knihy:

Na svůj velorex si nechal inženýr Radim Nosek namontovat lehký držák na rakve, připevnil německou státní poznávací značkou a s upevněnou rakví vyrazil k hotelu InterContinental. Před hlavním vchodem se mu do cesty postavil jeden z livrejů a rukou naznačil, ať nezastavuje a pokračuje dále. Radim ho neposlechl a těsně před ním zastavil. Pootevřel dvířka a řekl: „Guten Tag, was ist los?“ „Sprechen Sie tschechisch?“ zaznělo jako odpověď. „Ja, ein bischen. Co mají ta vaše gesta znamenat, jsem váš hotelový zákazník a prosím, abyste se podle toho choval.“ S livrejem to málem praštilo. Zavolal na kolegu: „Ty vole, to jsem tady ještě nezažil, podívej se, v čem ten Němčour přijel a co veze. To je v prdeli. Asi není nejchudší, když si vybral náš hotel.“ „Cože? Tahle sračka patří tomu elegantnímu chlápkovi, co stojí u recepce?“ „No jasně.“ „Musí to být pěknej vůl, nebo aspoň pořádnej podivín, že si do Německa nechal dovézt tenhle náš montgomerák na kolech. Na chudýho invalidu, pro kterého byly původně vyráběný, nevypadá. Jo, ten svět je divnej, přestávám mu rozumět.“

Honza vojnu nenáviděl. Dělal vše možné aby se z ní dostal. Jeho opakované excesy ubezpečily velení v tom, že se zbláznil a že na hranici může být nebezpečný. Absolvoval sérii lékařských vyšetření. Výsledkem bylo, že ho velení propustilo do civilu.

Hned následující víkend vyrazil ke kamarádovi Markovi na chalupu do Železné Rudy oslavit svůj slavný návrat. Povzbuzeni v baru sbalili dvě baby, odvedli je k Markovi domů a rozdělili si je do pokojů.

Marek se slečnou postupoval pomalu. Trápil se. Hodně a se sebou samým. Na rozdíl od něho Honza měl slečnu svlečenou jedna dvě a navíc byl v takovém drajvu, že ji měl za chvíli na zádech. Pak padla náhodná a v tu chvíli jistě i zbytečná otázka:
„Kde se tady v těchto končinách bereš, holka?“
Odpověď způsobila náhlou změnu v tomto dosud hladkém postupu.
Slečna mu sdělila, že je poručicí u pohraniční jednotky v Domažlicích. To neměla dělat!
„Ona je vojanda, to snad ne!“ vykřikl zběsile a od toho okamžiku ji začal nenávidět. Vzkypěla v něm krev, začal sprostě nadávat, házet po ní její svršky a vybídl ji, aby okamžitě vypadla. Vyhnal ji z chalupy, aniž se stačila obléknout. Když zahlédla, jak Honza sahá po vzduchovce, vzala nohy na ramena, nabrala rychlost a snažila se mu co nejrychleji zmizet z dohledu. Jak se jí nyní, odlehčené, hodily ty nesmyslné běhy s plnou polní, které absolvovala při výcviku…